.png)
Přitom právě stabilní a udržitelná energetická politika je klíčem k průmyslové soběstačnosti, cenové dostupnosti i ekologické odpovědnosti. V rozhovoru s Vladimírem Hlavinkou, vlastníkem ORGREZ Group a zakladatelem ORGREZ ECO, se dočtete, proč je tak těžké vést věcnou debatu o energetice — a co se přesto v posledních letech podařilo.
Energetika by měla být dlouhodobou prioritou namísto toho, aby se z ní stávalo jen politizované téma využívané k získávání politických bodů. Je to ale téma, které pálí politiky?
Z mého pohledu jen tehdy, když mají příležitost ukázat, že mohou vyřešit nějaký problém. Energetika dlouhodobě v Evropě nikoho nepálila. Bylo to tím, že Evropa se postupným technologickým zdokonalováním dostala k ceně energie, která – já vím, že mě asi někteří budou kamenovat – byla relativně levná, v dostatečném množství a se spolehlivou dodávkou. To zpočátku nastartovalo obrovský rozvoj průmyslu – a v konečném důsledku nadspotřebu, která samozřejmě začala ovlivňovat životní prostředí. Až ropná krize ukázala, jak iluzorně jsme žili. A začalo se tahat za ruční brzdu. Málokdo si dnes vzpomene na první od prášení elektráren, ti starší možná na odsíření v 90. letech, díky kterému se podařilo v Krušných horách obnovit lesy zničené imisemi. Postupně jsme se dopracovali k omezování produkce CO₂ a začali se snažit o výrobu energie, která minimálně zatěžuje životní prostředí, chcete-li zelenou energii. Nemyslím si ale, že by to bylo téma, kterému by se politici věnovali kontinuálně. Dívají se na energetiku zorným úhlem čtyřletého volebního období. A to je špatně.
Je to obecný problém, nebo se to týká především našich politiků?
Podívejme sena státy, které mají dlouhodobě shodu napříč politickými stranami, kdy je energetika páteří průmyslu a ne politikum. Tyto státy mají konsensus vybudovaný na úrovni vlády, na úrovni municipalit, mají koncepci, kdy podporují centralizované zásobení teplem, jaderné elektrárny, obnovitelné zdroje – a tuto koncepci drží a nemění ji s každou vládní garniturou. Na rozdíl od nás. Přijde mi, že každá vládní garnitura, která se tady objeví po volbách, chce udělat energetickou koncepci, rok na ní pracuje, dva roky ji schvaluje, těsně předvolbami ji vydá, aby ta další, která nastoupí, ji mohla zase předělávat. A to rozhodně nesvědčí tomu, aby se budoval energetický systém, který je maximálně efektivní, minimálně zatěžuje životní prostředí a samozřejmě minimálně zatěžuje kapsu průmyslu.
Co se podle vás z pohledu dlouhodobé koncepce české energetiky v poslední době povedlo?
Jak jsem se nedávno vyjádřil, velkým úspěchem bylo rozhodnutí, a teď už podepsání kontraktu o dostavbě Dukovan. Sice to přišlo o deset let později, ale přišlo – tendr byl připravený už v roce 2013, ale tehdejší vláda nenašla odvahu a odpískala ho. Tento krok si zaslouží uznání, je to strategické rozhodnutí, které jde daleko za horizont těchto vládnoucích stran. A i když samozřejmě zavazuje stát k investicím, rozhodně se vyplatí.
Jaká další klíčová rozhodnutí podle vás historicky formovala českou energetiku?
Když se podíváme do minulosti, tak i rozhodnutí o dostavbě dvou bloků Temelína chtělo určitou odvahu. Předtím to chtělo odvahu v rozhodnutí být součástí evropského prostoru, rozhodnutí, že se chceme připojit do trhu s elektřinou a nebudeme ji prodávat na základě dlouhodobých nebo dvoustranných kontraktů, ale primárně podle burzovních cen. Jsou to všechno koncepční rozhodnutí, která si obecná veřejnost moc neuvědomí, ale která v podstatě přivedla Českou republiku do evropského společenství energetik, do evropského průmyslu. Ale také nám určitým způsobem pomáhá být v evropském prostoru v energetice soběstačnými, samostatnými a sebevědomými. Tak jako tomu bylo, na rozdíl od některých jiných částí průmyslu, dříve, kdy jsme měli v energetice Evropě co nabídnout.
Jak se tyto změny projeví v dlouhodobém horizontu?
Tyto změny, pokud se využijí, mohou nastartovat pozitivní trend v oblasti služeb a dodávek v energetice. Například – každá země, která se ke stavbě jádra přihlásí, bude primárně rozvíjet svůj průmysl a služby pro výstavbu, modifikace a provoz jaderných bloků a tyto pak může nabízet na zahraniční trhy. Česká republika, respektive tehdejší Československo bylo z pohledu energetiky velmocí, která byla schopna postavit jadernou, tepelnou, uhelnou elektrárnu, a z toho nám moc nezbylo, ale přece jenom něco. Bylo to dáno tím, že to nebylo po určitou dobu úplně atraktivní, po určitou dobu stavba nových bloků nevycházela ekonomicky pro investora, ale pořád nám toho relativně hodně zbylo, takže jsme schopni spoustu věcí udělat.
Jsme tedy dobře připraveni?
Nejsme připraveni tak, jak bychom mohli být. Energetický průmysl jsme opravdu dlouho neopečovávali, nebyl v nejlepším stavu. Nicméně, není to o halách a výrobních strojích, ale o lidech. Myslím si, že skupinu lidí s technickým vzděláním, kteří se v problematice pohybují a mají praxi, máme dostatečně velkou, abychom byli schopni to nastartovat. Takže jsem optimista.
Je energetika i v jiných ohledech víc o politice než o dlouhodobé koncepci?
Ano, třeba vtom, co se teď děje kolem Green Dealu. Odmítání těmi, kteří ho předtím přijímali. Buď je to nepochopení, nebo je to neschopnost uvažovat za rámec volební kampaně, volebního období. Green Deal podle mě není narýsování cesty, ale cílů, ke kterým máme směřovat proto, abychom zatěžovali životní prostředí míň, než je zdrávo. Proces, který se řídí třemi základními atributy – vyrobit pouze elektřinu, kterou opravdu nutně potřebujeme, vyrobit ji co nejefektivnějším způsobem z pohledu přírody a v přijatelných cenách. A samozřejmě, aby tento způsob výroby byl akceptovatelný veřejností.
Teď se ale hodí kritika Green Dealu a potažmo ESG, protože je to nesmysl a byrokratizace…?
ESG přece mělo sloužit k tomu, abychom řekli: my v Evropě vyrábíme naše produkty s takovouto zátěží životního prostředí, a pokud k nám chcete dovážet, dokladujte, že máte stejnou zátěž, že stejně investujete. Pokud tomu nevěnujete pozornost, budete platit uhlíková dovozní cla. A reakce českého průmyslu, který to mělo ochránit? – Je to zbytečná zátěž! – To je nepochopení systému, který, byť je zbyrokratizovaný a jeho způsob provedení se mi ne úplně líbí, je nastavený správně a k jeho základním ideám lze něco doplnit jen těžko. Opět jsme ve střetu dlouhodobého pohledu, koncepce – a krátkodobých prohlášení, protože se právě hodí do politické rétoriky. A ti stejní lidé budou nakonec křičet: ochraňte český průmysl, ochraňte evropský průmysl, protože se dováží z Číny a tam nemají takové přísné ekologické normy. Příklad Green Dealu dokladuje, jak se energetika stále častěji zneužívá pro krátkodobé politické zisky místo toho, aby byla vedena jako věcná a strategická debata. A teď to myslím z obou stran, jak z pohledu nekritických zastánců Green Dealu, tak z pohledu jeho odpůrců.
Jak mohou politici vnést do veřejné debaty o energetice a klimatické politice dlouhodobou strategii, když témata jako snižování emisí nejsou mediálně atraktivní a nepřinášejí rychlý politický zisk?
Vrátím se úplně na začátek, kdy je to vděčné téma pro politika – energetika je běh na dlouhou trať, je to spíš maraton, ne sprint nebo osmistovka – něco, co bych mohl prodat v této kampani. Vezměte si Montrealský protokol z roku 1987, který je dnes považován za jednu z nejúspěšnějších forem mezinárodní spolupráce v oblasti ekologie. Teprve loni se projevilo zacelení ozonové díry a efekty toho, že freony jsou zakázané. A každý už na to zapomněl, politici, kteří to tenkrát prosazovali, už nejsou politiky, nebo už nejsou mezi námi. A vy teď, jako politik, máte prosadit snížení emisí CO₂, bezbarvého plynu bez zápachu. Přestože už princip skleníkových plynů známe 200 let, těžko se to obhajuje. V danou chvíli je tedy opravdu velice těžká otázka, jak jinak to uchopit než vysvětlováním a dlouhodobou strategií. Pokud se nic nezmění, s každými dalšími volbami budeme otáčet kormidlo tu o 10, tu o 30, tu o 180 stupňů – a nikam nedoplaveme.
Má vůbec veřejnost šanci porozumět energetice, když se v médiích často mluví ve zkratkách a složitých pojmech? Neztrácí se tím podstata problému?
Z mého pohledu –novináři, kteří se pohybují v oblasti energetiky, odvádějí opravdu dobrou práci. Samozřejmě občas používají zkratky a z technického hlediska něco úplně nesedí, ale celkově ten způsob, jakým se snaží problém vysvětlit a uchopit, považuji za nadstandardní. Energetika je totiž nesmírně složité a odborné téma– jak pro politiky, tak pro novináře. A já svým kolegům často říkám: není to jen o tom, jestli jsme pro jádro nebo pro obnovitelné zdroje. Je to o celé soustavě – o výrobě, přenosu a spotřebiteli, který je ochoten nakupovat za nějakou cenu. A všechny ty části jsou rovnocenné. Nemůžete jen tak nacpat do sítě fotovoltaiku, aniž byste věděli, kdy tu energii budete potřebovat a jak ji vlastně zobchodujete. A právě v tom je ta složitost. Když pak někdo začne mluvit o forwardech, CAL27,kvartálních kontraktech, tak většina lidí ztratí přehled po pár větách. Ale i přesto si myslím, že má smysl vysvětlovat. Bez zdravé a vyvážené energetiky ,která je jedním z pilířů průmyslu a ekonomiky, se dál prostě nepohneme. Energetika je základ.