Vyšlo v časopisu Průmyslová ekologie na začátku října 2026.
Zároveň se od ní očekává průlet flexibilizací, integrací nových technologií, technickou regulací, decentralizací, standardizací i harmonizací napříč Evropou. A aby to pro nás všechny bylo co nejkomfortnější, má energetika co nejušlechtileji dokončit i liberalizaci a demokratizaci.
Právě nad posledními dvěma „acemi“, tedy liberalizací a demokratizací, jsme se pozastavili s Janem Krišpínem, ředitelem ORGREZ, protože jak se zdá, není to procházka růžovým sadem.
1. Jak se Evropě či Česku daří protáhnout energetiku všemi těmi „acemi“?
Řekl bych, že velmi nerovnoměrně.
Na poli nových výroben se nám transformace daří relativně dobře. Evropa dokázala velmi rychle vytvořit podmínky pro výstavbu fotovoltaiky, větru, baterií i dalších decentralizovaných zdrojů. Technologie zlevnily, kapitál přitekl a investoři se naučili stavět rychle. Problém s rychlostí obvykle je, že naráží na kvalitu a ta zejména u domácích FVE bude tichou tikající bombou pro další desetiletí.
Podstatně horší je to ale v oblasti systémové vyrovnanosti.
Postavit výrobnu je jedna věc. Zajistit, aby celý systém fungoval stabilně a levně každou hodinu roku, je věc druhá. A právě tam podle mě tvrdě narážíme.
Vidíme velmi nepříjemné rozdíly mezi cenami v době přebytku a nedostatku energie. V jedné části dne máme elektřiny tolik, že její cena padá velmi nízko nebo do záporu, o několik hodin později ji naopak draze sháníme. To je poměrně výmluvná informace o tom, že ekonomicky úspěšné investice do jednotlivých výroben ještě automaticky nevytvářejí ekonomicky fungující energetickou soustavu.
Vedle toho přichází problém sítí. Decentralizujeme výrobu mnohem rychleji, než dokážeme měnit infrastrukturu, která ji propojuje. Síť měkne, mění se toky energie, ubývají některé její přirozené stabilizační vlastnosti a na řadě míst narážíme na saturaci možností dalšího připojování.
A tady se podle mě ukazuje zásadní rozdíl mezi transformací jednotlivých technologií a transformací energetiky jako systému.
Fotovoltaickou elektrárnu nebo baterii můžeme postavit během měsíců. Vedení, rozvodnu nebo významný síťový prvek plánujeme a realizujeme přes 10 let.
Takže ano, transformace postupuje, ale její jednotlivé části běží různou rychlostí. A energetika je bohužel přesně ten obor, kde nakonec rychlost celku určuje jeho nejpomalejší článek.
2. Co si přesně představit pod pojmem liberalizace a demokratizace.
Liberalizace znamenala otevření energetiky konkurenci. Historicky byla energetika vertikálně organizovaná – výroba, sítě, obchod i zákazník byly součástí relativně uzavřeného systému. Postupně jsme oddělili výrobu a obchod od regulované infrastruktury, otevřeli trh a dali zákazníkům možnost volby. Už tehdy jsme ale začali ztrácet určitou míru koordinace energetiky jako celku.
Demokratizace šla ještě dál.
Zákazník už není pouze někdo, kdo elektřinu odebere a zaplatí fakturu. Může ji vyrábět, ukládat, sdílet, řídit svoji spotřebu, poskytovat flexibilitu nebo se prostřednictvím agregace účastnit energetického trhu.
A v principu je to správně.
Myslím ale, že jsme na cestě k liberalizaci a demokratizaci energetiky na jednu věc trochu zapomněli.
Hlavním předpokladem skutečné demokracie je odpovědnost jednotlivce.
Právo něco udělat musí být spojeno také s odpovědností za důsledky vlastního rozhodnutí. A právě tady jsme se podle mě dostali do určité krize odpovědnosti. Místo otázky „co energetický systém potřebuje a kde to potřebuje?“ jsme se příliš často ptali „co můžeme postavit a co nám ekonomicky vychází?“. Stále častěji je také slyšet, že systém nadržuje nějaké technologii, nebo nějakou nedotuje dost.
Výsledkem bylo, že jsme začali stavět téměř všechno, co se postavit dalo a co vyšlo v Excelu. Ne nutně to, co systém v daném místě a čase potřeboval.
Dnes proto stojíme ve velmi zamotané situaci. Chceme postavit nový zdroj, ale narazíme na síť. Chceme elektrifikovat spotřebu, ale narazíme na nedostatečný příkon. Chceme instalovat baterii, ale musíme řešit připojení, provozní režimy a vývoj trhu. Chceme rozšířit průmyslový provoz, ale najednou zjistíme, že problémem není technologie samotná, ale infrastruktura kolem ní.
Energetiku můžeme demokratizovat. Odpovědnost za její fungování ale demokratizací nezmizí.
3. Jaké to přináší klady a jaké zápory?
Klady liberalizace a demokratizace jsou podle mě obrovské. Do energetiky přišla konkurence, inovace i obrovské množství soukromého kapitálu. Přibyly technologie a obchodní modely, které by ve starém centralizovaném systému vznikaly podstatně pomaleji, kvůli nedostatku motivace. A velmi významnou roli v tom sehrály domácnosti.
Ještě před několika lety byla vlastní výroba elektřiny tématem především pro energetické firmy a průmysl. Dnes řeší fotovoltaiku, baterii, tepelné čerpadlo nebo elektromobil běžná rodina. To je z pohledu zapojení společnosti do energetiky fascinující změna. Má to ale i druhou stránku.
Rozhodování jednotlivých investorů je v lepším případě přirozeně vedeno jejich vlastní ekonomikou. Domácnost řeší návratnost fotovoltaiky. Investor návratnost baterie. Developer dostupný příkon. Průmyslový podnik cenu energie. V tom horším případě podléhají trendu a kupují si drahé hobby.
Nikdo z účastníků zájezdu ale není odpovědný za optimalizaci celé elektrizační soustavy. A tady je podle mě jeden z největších omylů současné energetiky. Ekonomicky výhodný model jedné výrobny ještě vůbec nemusí znamenat ekonomicky výhodný příspěvek pro fungování celé soustavy. Energetika musí pořád současně splňovat tři základní atributy – být ekonomická, bezpečná a ekologicky přijatelná. Pokud projekt optimalizujeme pouze podle ekonomiky konkrétního investora, může do systému přinášet náklady, které ve svém vlastním business plánu vůbec nevidí. Potřebu posílit síť, zajistit záložní výkon, flexibilitu, stabilitu nebo řešit nové provozní režimy. Ekonomika projektu potom vypadá dobře mimo jiné proto, že část skutečných nákladů nese někdo jiný. A když se stejným směrem vydají tisíce či desetitisíce individuálních rozhodnutí, může vzniknout úplně jiný problém, než jaký vidí každý jednotlivý investor.
Typickým příkladem je kombinace fotovoltaiky, baterií, tepelných čerpadel a elektromobility. Každá z těch technologií může samostatně dávat perfektní smysl. Jejich masové rozšíření ale dramaticky mění charakter výroby, spotřeby i zatížení sítí.
Jinými slovy: postavili jsme velmi rychle všechno, co jsme mohli. Teď začínáme zjišťovat, že jsme ne vždy stejně důsledně stavěli to, co jsme potřebovali.
Úlohou energetické politiky a regulace proto není rozhodovat za každého investora, jakou technologii si má koupit. Musí ale nastavit prostředí tak, aby součet milionu individuálně racionálních rozhodnutí vedl také k racionálnímu výsledku pro celý systém. A součástí toho podle mě musí být jednoduchý princip: kdo svým rozhodnutím přináší do systému významnou externalitu, měl by se přiměřeně podílet také na nákladech jejího řešení.
4. Projekty realizované pro politickou výhodnost, či aby to „vyšlo v tabulce“, mají nyní své negativní konsekvence. Jaké například?
Nemyslím si, že bychom měli ukazovat prstem na jednu konkrétní technologii a říkat, že právě ona je problém. Problém vidím spíše ve způsobu, jakým jsme některé technologie prosazovali (my myšleno jako zvolená politická scéna). V posledních letech jsme vytvořili mimořádně silnou regulatorní, dotační i společenskou podporu obnovitelných zdrojů a zároveň jsme velmi rychle podporovali změnu způsobu vytápění a další elektrifikaci spotřeby. Každý z těch kroků má svoji logiku. Jenže energetická infrastruktura se tomu nepřizpůsobovala stejnou rychlostí.
Podporujeme instalaci fotovoltaiky, ale síť, do které má být připojena, má mít omezenou kapacitu. Podporujeme tepelná čerpadla, ale v dané lokalitě se tím výrazně mění špičkový odběr elektřiny. Přidáváme baterie, nabíjecí infrastrukturu a další elektrické spotřebiče, ale místní distribuční síť je navržena pro úplně jiný provozní režim. A potom přichází překvapení, že další projekt už není kam připojit.
To není selhání fotovoltaiky nebo tepelného čerpadla. Je to důsledek toho, že jsme velmi intenzivně stimulovali jednu část energetického systému, aniž bychom stejnou pozornost věnovali jeho páteři. Síť přitom není něco, co lze rychle doplnit zpětně.
Výstavba a modernizace vedení, transformoven a rozvoden má dlouhé povolovací i realizační lhůty. A fyzika nám žádnou výjimku neposkytne jen proto, že politický nebo dotační program běží rychleji nebo je slyšet hlasitější pláč. Podle mě jsme si z energetiky příliš často udělali soubor jednotlivých dotačních a regulatorních úloh.
Potřebujeme se na ni znovu začít dívat jako na jeden propojený systém.
5. Na druhou stranu by asi mohli být realizovány projekty, které by naší energetice slušely po všech možných stránkách ale nebyly realizovány. Existují nějaké takové?
Určitě, a nejde podle mě jen o jeden konkrétní projekt. Zajímavé je položit si jinou otázku „Kdo má vůbec investovat do infrastruktury s životností čtyřicet, šedesát nebo osmdesát let?“. U takových investic si lze jen obtížně představit, že budou vznikat úplně bez účasti státu.
Ne proto, že by stát měl všechno vlastnit nebo stavět. Ale proto, že strategická energetická infrastruktura musí během svého života přežít řadu vlád, regulatorních změn i politických priorit. Soukromý investor musí při rozhodování zvažovat nejen technické a tržní riziko, ale také to, jaká pravidla budou platit za deset, dvacet nebo třicet let. A to už je období několika volebních cyklů.
Čím větší je regulatorní nejistota, tím větší musí být očekávaný výnos investora, případně tím menší je ochota takovou investici vůbec realizovat. To je podle mě dobře vidět na opatrném přístupu k výstavbě nových velkých zdrojů, ale stejně důležité je to u sítí, transformoven, dlouhodobé akumulace, infrastruktury pro teplárenství nebo dalších strategických projektů.
Energetický trh dokáže velmi dobře optimalizovat provoz a krátkodobá rozhodnutí. Mnohem obtížněji ale dává investiční signál projektu, jehož ekonomika se bude počítat přes několik generací energetické politiky.
A právě tady podle mě musí stát přijmout svoji roli. Nemá určovat každé technologické řešení. Musí ale vytvořit dostatečně stabilní rámec, aby bylo možné strategickou infrastrukturu plánovat, financovat a skutečně postavit.
Proto bych se například na zrušený tendr na dostavbu Temelína nedíval pouze otázkou, jestli tehdy vycházel nebo nevycházel jeden konkrétní ekonomický model. Je to spíše připomínka toho, jak obtížné je hodnotit investici s životností desítek let pouze optikou aktuálního trhu a aktuální politické reality.
6. Jak z toho ven?
Myslím, že první krok je překvapivě jednoduchý. Na chvíli se zastavit.
Energetická transformace v posledních letech získala obrovskou rychlost. A když člověk dlouho běží jedním směrem, je občas rozumné se zastavit, rozhlédnout kolem sebe a ověřit si, jestli stále běží tam, kam původně chtěl. Nemyslím tím zastavení investic nebo návrat do staré energetiky. Ten svět už neexistuje. Myslím tím poctivou inventuru toho, co jsme postavili, co stavíme, kde se začínají objevovat limity a co budeme skutečně potřebovat za deset, dvacet nebo třicet let.
První generace transformace byla hodně o cílech. Kolik instalujeme obnovitelných zdrojů, kolik snížíme emisí, kolik elektrifikujeme spotřeby. Druhá generace podle mě musí být o funkčnosti systému.
Musíme se ptát nejen na to, kolik daná technologie vyrobí a kolik stojí, ale také kdy vyrábí, kde vyrábí, jak rychle umí reagovat, co dělá se sítí, jakou flexibilitu přináší a co se stane, když stejnou investici udělá dalších deset tisíc subjektů.
Musíme také znovu propojit plánování výroby, spotřeby a infrastruktury a přestat předstírat, že jde o tři oddělené problémy, vůči kterým se vymezíme v poznámce pod čarou, že jsme je zanedbali. Na tohle nám přírodní zákony z vysoka kašlou.
Technologická neutralita podle mě neznamená, že jsou všechny technologie stejné. Znamená, že je hodnotíme podle skutečné služby, kterou energetickému systému přinášejí. A budeme také muset mnohem poctivěji pracovat s externalitami jednotlivých rozhodnutí. Pokud nový projekt vyvolá potřebu významných investic do sítě, záložních kapacit nebo jiných systémových služeb, neměly by se tyto náklady automaticky rozpustit mezi všechny ostatní účastníky energetiky. Mělo by podle mě platit, že kdo externalitu do systému přináší, podílí se z velké části také na jejím financování. Teprve potom dostáváme reálnější ekonomickou informaci o tom, která řešení jsou pro energetiku skutečně výhodná.
V energetice jsme se velmi dobře naučili počítat cenu megawatthodiny. Teď se musíme znovu naučit počítat cenu spolehlivosti, dostupnosti a stability. A potom si s čistým stolem říct, kam chceme pokračovat. Protože Excel snese všechno. Technologie a fyzika tak tolerantní nejsou.
7. Jakou roli má ORGREZ v této době systémové, řekněme nejistoty?
Myslím, že technika, trh, regulace a provoz se od sebe v posledních letech nejen vzdálily, ale místy mezi sebou vedou téměř zákopovou válku.
Výrobci chtějí připojovat další zdroje. Provozovatelé sítí řeší, co ještě soustava zvládne. Spotřebitel chce levnou a spolehlivou energii. Regulátor se snaží všechny tyto zájmy nějak poskládat dohromady. A všichni tím společně zkoušíme, co výroba, soustava i spotřebitel ještě snesou. Právě tady vidím roli ORGREZ.
Když si položím otázku, proč vlastně ORGREZ vznikl, odpověď je překvapivě jednoduchá.
Aby energetika fungovala lépe.
ORGREZ vznikl před bezmála sedmdesáti lety v úplně jiné energetice, než jakou máme dnes. Technologie se několikrát zásadně změnily. Měnila se paliva, zdroje, ekologické požadavky, regulace i způsob obchodování. Naše základní poslání se ale podle mě nikdy nezměnilo. A podle něj se ORGREZ po celou dobu mění ve své podobě.
V posledních desetiletích to znamenalo především měření a optimalizaci konkrétního zařízení. Dnes je energetika mnohem komplexnější a tomu se musí znovu přizpůsobovat i ORGREZ. Potřebujeme rozumět technické realitě zařízení a sítí. Umět připravit a realizovat jejich změnu. Pracovat s daty a řízením. Rozumět provozu. Ale zároveň chápat trh, regulaci a pravidla energetického systému. Protože problém energetiky je dnes někde mezi technologií, sítí, cenou, provozem a pravidly, podle kterých se všichni účastníci rozhodují.
A právě tímto směrem se posouváme.
Od zlepšování jednotlivých zařízení a provozů k práci se všemi vrstvami, které rozhodují o fungování energetiky, včetně podmínek, podle kterých se rozhodují výrobci, spotřebitelé a provozovatelé sítí.
Nechceme a nikdy jsme nebyli zastánci jedné technologie. Vždy jsme totiž stáli na straně fungující energetiky. A právě to je podle mě v současné době podstatnější než kdy dřív.
