Emisní povolenky v systému EU ETS 1 jsou součástí energetického průmyslu v Evropě od roku 2005. Jejich cíl je již notoricky známý – pokutování emitentů skleníkových plynů a následná alokace vybraných finančních prostředků pro podporu modernizace energetiky. A je nutno říct, že ačkoliv jsou emisní povolenky často pasovány do role nejhoršího nástroje, svůj základní účel do určité míry plní – na Evropském kontinentu se daří snižovat měrné emise CO2 v oblasti velké energetiky. A velké v tomto případě znamená hranici 20 MW, nad kterou jsou provozovatelé povinni emisní povolenky nakupovat a promítat do cen energií.
Platit za spalování fosilních paliv budou muset už i malé zdroje do 20 MW
Takto nastavený trh v průběhu let motivuje k postupným modernizacím velkých zdrojů. Mezi lety 2004 a 2022 došlo k nárůstu podílu obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny v EU ze 16 % na téměř 40 % a podíl fosilních zdrojů naopak klesl pod 40 %. A i přes problémy a kauzy, které jsou se systémem EU ETS 1 spojovány, bylo v roce 2024rozhodnuto o zavedení druhé fáze emisních povolenek EU ETS 2. Do značné míry bylo rozdělení trhu na 2 kategorie nespravedlivé a vedlo často k rozdílnosti koncových cen za energie a administrativní zátěže pro provozy, které se pohybovaly právě na hranici rozdělení.
Nový systém by tento rozdíl měl narovnávat – povinnost platby za spalování fosilních paliv se totiž týká všech provozů spalujících fosilní paliva, a to včetně domácností a dopravy! Celá část ekonomiky spoje nás fosilními palivy by tak měla být zatížena v podstatě rovnoměrnou daní, přičemž výnosy z této daně budou přímo rozděleny v rámci dotační podpory na modernizace v oblasti energetiky, a přispívat tak ke snižování využívání fosilních paliv až do bodu 0.
Vyvstává otázka, proč se systém EU ETS 1 nemohl jednoduše rozšířit na menší provozy. V tomto systému dochází k platbě za reálně produkované emise dle evidencí spalovaných paliv a měření spalin. Takový systém by na menší provozy nebo dopravu nemohl být z principu aplikovatelný. Systém EU ETS 2 tak povinnost platby přenáší na dodavatele paliv (rafinerie, dodavatel uhlí a plynu apod.) a na koncového spotřebitele se přenáší v ceně paliva.
Ekonomickým dopadům se lze vyhnout, řešením je kombinace nízkoemisních a stabilních zdrojů
Jaké ale očekávat ekonomické dopady? Nízké rozhodně nebudou. Systém EU ETS 2 bude mít stejně jako EU ETS 1 tržní určení hodnoty a cílem je postupný růst tak, aby spalování fosilních paliv bylo méně a méně výhodné. Hovoří se tak o počáteční ceně 10 EUR/tCO2, brzkém nárůstu na ceny okolo 45 EUR/tCO2, ale po roce 2030 se již předpokládá cena nad 100EUR/tCO2. Pro představu, domácnost, která spotřebuje 20 MWh zemního plynu pro vytápění (platba kolem 40 000 Kč/rok), vyprodukuje ročně cca 4 tCO2. Začínat tak můžeme na platbách za emisní povolenky kolem 1 000 Kč/rok, ale 100 EUR/tCO2 dosahují platby již 10 000 Kč/rok. A při vytápění uhlím jsou dopady takřka 2x vyšší!
Stejná situace dopadá na centrální výrobny tepla, firmy a jejich energetiku a další. Jen s tím rozdílem, že pro teplárnu v okresním městě, která vytápí 5 000 domácností a spaluje kombinaci zemního plynu a uhlí, se platby budou dlouhodobě pohybovat v lepším případě v nižších desítkách milionů korun, v horším případě mohou snadno dosáhnout i stovek milionů korun ročně!
Řešením je včasná příprava na dopady emisních povolenek pro všechny provozy. Vhodný mix nízkoemisních zdrojů včetně elektrifikace a využívání levné elektřiny mimo špičky vedoucí ke snížení ceny za teplo v kombinaci se stabilními zdroji pro zachování bezpečnosti dodávek je základním principem Zeleného teplárenství. Při propojení s moderním řízením provozu mohou navíc výtopny a teplárny tvořit klíčovou součást komunitní energetiky, a otevírat tak další možnosti moderní energetiky.
Jan Hanus, generální ředitel ORGREZ ECO